Proč se chceme stěhovat na Krétu?

Všechno dosaženo, a co dál?

Zhruba v 50 letech jsme došli k radikálnímu životnímu rozhodnutí a jelikož víme, že podobné úvahy má i řada dalších lidí, rozhodli jsme se naše zkušenosti sdílet. Třeba naše sdílení někomu pomůže v tom, aby prožil méně napětí než my nebo aby se tolik nebál nových neznámých věcí. Ve 43 letech jsem dosáhl všech svých střednědobých cílů. 22 let v manželství stále se stejnou ženou, dvě šikovné děti, velký dům se zahradou, kvalitní auto, pravidelný roční příjem kolem milionu Kč, majitel vlastního s.r.o., pracovní zkušenost jako senior konzultant ve významné poradenské kanceláři v Praze, jako školitel, jako poradce europoslance, jako tajemník významné profesní asociace. Jednal jsem s řediteli největších tuzemských firem, ministry a jejich náměstky. Řešil projekty za desítky i stovky milionů Kč. Během pěti let jsem dokázal různým subjektům získat z různých dotačních zdrojů cca 1 mld. Kč. Žel, nebral jsem si 10 % fee z úspěchu. 

Vedle tohoto všeho jsem žil bohatým duchovním životem. Byl jsem zapojen do místní protestantské církve a také do několika mezinárodních křesťanských organizací. Každoročně jsme měli několik vícedenních setkání v různých městech Evropy, tam jsme navštěvovali významná místa, setkávali se s místními křesťany, křesťanskými politiky, měli možnost s nimi mluvit a modlit se s nimi. Několikrát jsem navštívil Izrael a poznal běžný život v židovských osadách. Nikoliv však jako turista s cestovní kanceláří a předem daným programem.

Studium ve 40 letech

Studovat vysokou školu v denním režimu ve věku kolem čtyřicítky velmi doporučuji! Bylo to jedno z nejhezčích období mého života. Člověk jakoby omládne, neboť většina okolních studentů je podstatně mladších, je nutné začít používat části mozku, které už začínají zakrňovat, a hlavně se rozšíří obzory. Pro rodinu to ovšem ideální není. Místo, abyste šli s manželkou a dětmi na výlet, jedete do školy nebo se učíte. Ale když máte chápavou partnerku či partnera a klidné místo na učení, tak to stojí zato. A to bez ohledu, zda to k práci nutně potřebujete. Já to nepotřeboval. Naopak. Kvůli studiu jsem o řadu zakázek a příjmů přišel. Taky dobrý pocit, kdy místo toho, abyste přes víkend napsal studii či analýzu a zinkasoval několik desítek tisíc Kč, píšete seminárku zadarmo a ve škole pak schytáte připomínky za z vašeho pohledu naprosto marginální nedostatky. Jak mi ale až později došlo, byly tyto připomínky velmi důležité a postupně mě dovedly k mnohem preciznějšímu vyjadřování. Jak dobře teď poznám, zda někdo něco jen tak plácl, nebo co má člověk opravdu dobře argumentačně podložené. 

Studiem sociologie a veřejné politiky se mi navíc otevřela zcela nová oblast, což bylo zásadní pro další vývoj. Pro mě, coby technicky zaměřeného lesního inženýra, bylo zajímavé ponořit se do studia různých filozofických směrů, metodik a výsledků různých sociologických výzkumů, fungování politických principů, vazeb mezi veřejnou správou, komerčním a neziskovým sektorem a bylo toho mnohem víc. Z pravicového neoliberála se stal člověk, který pochopil, že ne každý, kdo nevydělává spoustu peněz, nemá kvalitní luxusní bydlení a vysněnou práci, si za to může sám svou „leností“.

Určitou tečkou za touto etapou života bylo získání titulu Ph.D., což byl takový smělý cíl, který jsem si dal téměř ve 40 letech a trvalo mi pět let ho dosáhnout. Jako tzv. by side „produkt“ na cestě k tomuto titulu bylo ještě PhDr., něco, co v cizině moc neznají, ale vypadá to lépe než Mgr. Sorry, všichni magistři! 

Sociální pohled

Jinak velmi užitečný princip tržního hospodářství má jeden negativní efekt. A to, že generuje určité skupiny lidí, které volný trh práce nezvládají, ať už ze sociálního, vzdělanostního nebo zdravotního důvodu. Velká část těchto lidí také touží po pracovním uplatnění, které je bude uspokojovat a chtějí vydělávat peníze, za které si budou kupovat hezké věci. Je pravda, že jsou skupiny lidí, které se spokojí se štědrými sociálními dávkami a pořádně pracovat opravdu nechtějí, ale těch je opravdu menšina. Nikoliv všichni, kteří jsou na „pracáku“ jsou tzv. „nemakačenkové“, jak si stále mnozí neoliberálové myslí. Toto poznání a následné kroky mě nakonec dovedly až sem. Do zcela nového způsobu života.

Sociální podnikání

V době, kdy jsem měl nabídku pokračovat v akademické dráze, mít stabilní pravidelný příjem výrazně převyšující průměrnou mzdu, jsem se raději nadšeně pustil do sociálního podnikání. Již jsem se nechtěl stýkat s top manažery a vysokými politiky, ale zajímalo mě, zda se opravdu najde pár lidí, kteří mají z objektivních zdravotních důvodů horší možnosti pracovního uplatnění a touží po dlouhodobé naplňující fundované práci. Takové, která je bude bavit i dobře živit. A to nejen je, ale i mě. Už na začátku jsem počítal s tím, že můj příjem jako sociálního podnikatele nebude tak velký, jako kdybych se věnoval samostatné podnikatelské činnosti a akademické práci. Ale v životě nejde jen o peníze, že?

Totální vyhoření

Po čtyřech letech sociálního podnikání, kdy jsem založil a postupně přímo řídil dva zcela odlišné sociální podniky a v nich vytvořil místa pro více jak 10 osob, těsně před mými 50. narozeninami, jsem psychicky kompletně vyhořel. Stalo se mi něco, o čem jsem hodně věděl, ale myslel si, že mě se to nemůže nikdy přihodit. A to zejména z důvodu správně nastavených životních priorit, dobře využívaného time-managementu, důsledného plánování odpočinku a aktivit, které člověka „dobíjejí“. 

Stačily ovšem pouze dva roky, kdy mě okolnosti, zejména finančního a personálního rázu, dotlačily k tomu, že veškerý time-management šel do kytek, pro desetihodinový pracovní den bylo pravidelně nutné splnit úkoly, které si vyžadovaly alespoň 20 hodin, a to šest dní v týdnu, a nakonec vzal za své i sedmý den odpočinku. Neustálý stres, přebíhání od jednoho k druhému, kde nejvíce hořela bota, neustálé hašení požárů. Nakonec se můj stres převalil i na zaměstnance, kteří už najednou nebyli tak spokojeni s tím, že mají práci, která vyhovuje jejich zdravotním omezením. Zřejmě dlouhodobý stres si vybral svou daň a tělo prakticky ze dne na den přestalo fungovat. Ještě v pátek odpoledne pracovní schůzka a o víkendu jsem už najednou nebyl schopen vstát z postele a v pondělí jsem ani nebyl schopen vzít telefon. Je to zvláštní pocit, když ležíte v posteli, díváte se, jak vám zvoní mobil od člověka, který chce určitě něco důležitého a nemáte „sílu“ zmáčknout tlačítko přijetí hovoru. Přitom týden před tím jste denně takových hovorů vyřizoval 20 i více. Toto období apatie u mě trvalo skoro 2 měsíce. 

A pak další měsíce, kdy jsem po hodině práce potřeboval několik hodin odpočinku, abych byl schopen dělat něco dalšího. V takovém stavu člověk nechápe, jak mohl dříve dělat na dvou a více věcech téměř paralelně, „přepínat se“ mezi naprosto různorodými úkoly v řádu sekund, a to nesčetněkrát denně.

Ovšem půl roku na neschopence, kdy si můžete dovolit jít dopoledne na procházku do lesa a nespěchat na žádnou schůzku zpátky, nemít po cestě 10 telefonátů a nervy z toho, že vám na stole stojí několik úkolů, které musíte ještě dnes dodělat, dělá divy. Tato situace i velmi dobře mířené otázky mého psychiatra z Pelhřimova mě donutily přemýšlet o hodně zásadních věcech. O těchto úvahách, které mi ukázaly, že problém je opravdu ve mně, a ne v těch druhých, se ale podělím někdy jindy.

Naplnění „zapomenutého“ snu

Nyní skončím u toho, že v tomto období se prodral k životu můj dávný nesplněný a stále odkládaný sen, a to žít samostatně někde v „divočině“. Když jsem tomuto snu začal dávat konkrétní obrysy a uvážil, že jej chci realizovat se svou manželkou, nikoliv zcela sám, vzala za své mládežnická touha pobytu v rozlehlých lesích Britské Kolumbie. Nakonec zvítězila slunná Kréta. Místo, které je dostatečně vzdálené všednímu shonu, kde není hustota obydlení až tak veliká, a navíc tam je teplo a dá se tam téměř celoročně plavat v moři, což já bych si odpustil, ale pro mou ženu to je zásadní.

Takže tolik na vysvětlenou, proč se stěhujeme na Krétu. Není to nějaké krátkodobé pominutí mysli, ale další etapa našeho života společně s mou ženou Lucií a snad i osmdesátiletým otcem a 23letou dcerou. Nebýt mého vyhoření, tak bychom se v tomto čase k tomuto kroku neodhodlali. Jakmile jsem přestal fungovat, ukázalo se, že některé věci opravdu dělat nemusím. Podařilo se vyřešit zásadní personální krizi v obou firmách a mohl jsem tak odstoupit z každodenního operativního řízení. Podařilo se i zásadně omezit mé fungování ve vedení několika neziskových organizací. (Do této doby, jsem posledních několik let, seděl na 15 různých židlích.) Díky tomu mohu pokračovat v rehabilitaci a novém způsobu života v tomto pokojném a pozitivní energií nabitém místě.

„Emigrace“ v 50 letech, off-grid, podcast, videoblog atd.

V jednotlivých příspěvcích jak na tomto blogu, tak v podcastové audio verzi, se s vámi budu sdílet o tom, co to obnáší „natrvalo“ se v 50 letech přestěhovat do jiného státu a tam postavit off-grid dům. Tj. dům, který nebude připojen na veřejné sítě. V našem případě to bude vlastní zdroj elektrické energie za využití slunce a možná i větru a částečné využívání dešťové vody. Uvidíme, zda nárazové deště zvládnou zcela pokrýt naši roční spotřebu. Do podobných alternativních bydlení se pouští stále více lidí. Často se využívají kompostovací toalety, jen některé běžné spotřebiče a obvykle stísněnější prostory, tzn. tiny house. My si však nechceme upřít „luxus“ klasického bydlení s velkou ledničkou, elektrickým sporákem s troubou, splachovací WC, klimatizací apod., takže o to to bude celé
zajímavější.

A když budou síly, tak nějaké konkrétní postupy, návody a ukázky oživím i videem. Např. jak se nakupují pozemky a domy na Krétě, co to obnáší založit bankovní účet v Řecku, jak připravit karavan na dlouhodobé přebývání v místě, kde není trvalý zdroj vody ani elektřiny, jak dát dohromady nezbytný solární systém, jak se nakupují speciální „drobnosti“ na Krétě (např. potřebujete na dovedení vody jeden T kus 1 ½ palce s třetím vývodem ¾ palce a nemůžete jít do Bauhausu ani Obi, abyste si to tam vybrali. Takové hypermarkety zde nejsou.) Co zdravotní pojištění při dlouhodobém pobytu v zahraničí, jak shánět řemeslníky atd. Je toho hodně, co je třeba řešit a co většinu lidí od podobného kroku odradí. Já (v době, kdy jsem převážně ležel v posteli a nebyl schopen obvyklou práci dělat) projížděl internet, sledoval stovky videí, webů a dobíjel si energii učením a poznáváním nových věcí, které jsem pak uplatňoval v praxi. To už nebylo vždy tak zábavné. Ale věřím, že vás některé historky, na první pohled děsivé, pobaví a ukážou, že pustit se do něčeho podobného není až tak nereálné, jak to na první pohled vypadá. Stačí jen odvaha, stejně naladěné okolí a znalost alespoň jednoho světového jazyka na komunikační úrovni. Kupodivu k přesídlení do jiné země není ani třeba moc peněz!

V dalším článku se dočtete, jak jsme kupovali pozemek na Krétě.